„Termín dalajlamismus jsem nikdy nepochopila,“ říká Kateřina Bursíková Jacques, tajemnice skupiny přátel Tibetu v Senátu a zakladatelka spolku Češi Tibet podporují: „Známý britský novinář Edward Lucas napsal stať Tibetský test. Podle ní náš vztah k Tibetu nevypovídá pouze o naši citlivosti a obhajobě práv a utrpení jiných, ale také o nás samých, zdali my sami se chováme a jednáme svobodně. Nesmíme před situací v Tibetu zavírat oči, když to uděláme, rezignujeme i na svobodu a demokracii vlastní.“

Senát nedávno poprvé ve své historii vyvěsil na své průčelí tibetskou vlajku. Jak těžké to bylo prosadit?

Přispělo k tomu několik faktorů. Příklon k totalitní Číně reprezentovaný nejvýrazněji prezidentem Zemanem v kombinaci se zklamanými očekáváními v oblasti byznysu a rozčarováním z toho, jak se Peking v konkrétních situacích chová. To vše vyvolává potřebu se vymezit. V Poslanecké sněmovně v jejím současném složení není o lidskoprávní anebo obecně morální rozměr politiky příliš zájem, Senát se v tomto ohledu hodně emancipoval. Pak tu byla dramatická smrt bývalého předsedy Senátu Jaroslava Kubery před jeho odletem na Tchaj-wan, proti kterému Čína tvrdě protestovala. Jeho nástupce Miloš Vystrčil se nenechal zastrašit a na Kuberu navázal – a svoji cestu vysvětloval nejen z hlediska obchodních zájmů ČR, ale také hodnotově. A nakonec, dlouholeté podporovatele Tibetu a kritiky komunistické Číny, kteří dříve tato témata zvedali osamoceně, jako třeba současný místopředseda Jan Horník, senátorky Jitka Seitlová anebo Miluše Horská, posílily osobnosti včetně prvního místopředsedy Senátu Jiřího Růžičky. K vyvěšení vlajky Tibetu zkrátka nazrál čas. Samozřejmě pomohli právě senátoři ze skupiny přátel Tibetu v čele s předsedou Přemyslem Rabasem, který byl už jako poslanec velkým zastáncem Tibeťanů a obdivovatelem dalajlamy.

Podobnou skupinu jste kdysi dávala dohromady i v Poslanecké sněmovně, ta už nefunguje?

Když jsem v roce 2006 přišla do Sněmovny, viděla jsem prázdné místo, protože všude po světě v demokratických parlamentech něco podobného existovalo, v americkém Kongresu, v Británii, Německu i v Evropském parlamentu, kde je silná Intergroup Tibet… Cítila jsem, že v zemi, která má díky přátelství Václava Havla a dalajlamy k tomuto tématu vztah, by taková skupina neměla chybět. Dělali jsme zajímavé akce, hodně jsme se zapojili do činnosti ostatních parlamentních skupin ve světě a navázali úzký vztah s tibetskou exilovou administrativou i aktivisty. Pozvali jsme historicky poprvé dalajlamu do sněmovny. Nicméně oficiálně vyvěsit tibetskou vlajku za celou Poslaneckou sněmovnu se nám nikdy nepodařilo, tehdy to bylo vnímáno jako extrémní gesto. Proto jsme to dělali „punkově“ – do oken našeho poslaneckého klubu zelených anebo vlaječkami na lavicích jednotlivých poslanců.

Jaké byly reakce?

Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček, kterého si už asi nikdo nepamatuje, se choval hystericky, chtěl volat vysokozdvižnou plošinu, která by vlajku z našich oken odstranila. Nakonec k tomu nedošlo, snad mu někdo vysvětlil, že by to věc ještě více zviditelnilo. Rok co rok docházelo k podobným přetahovačkám. Co se týká skupiny, ta zanikla. My jsme vypadli z Poslanecké sněmovny a noví kolegové téma neřešili. Až v roce 2019, paralelně se vznikem skupiny v Senátu, iniciovali ve Sněmovně její obnovení Piráti. Máme tedy nyní celoparlamentní skupinu, dokonce jednu z největších na světě: jednu v Senátu a druhou ve Sněmovně.

Není v Senátu vyvěšení jakékoliv vlajky jednodušší, protože tuhle pravomoc má na rozdíl od předsedy Poslanecké sněmovny předseda Senátu? A když se rozhodne, může za Senát vyvěsit podle pravidel jeho fungování cokoliv?

Ano, tuhle pravomoc má. Před tím, než se na Senátu objevila tibetská vlajka, visela tam z rozhodnutí Miloše Vystrčila na podporu demokratické opozice běloruská. Předseda Senátu šel naší iniciativě vstříc, paralelně projevil stejný zájem, takže pak nebylo těžké se domluvit.

Kolik má skupina přátel Tibetu v Senátu členů?

V současné době dvacet. Jsou tam zastoupené všechny politické strany kromě ANO a ČSSD, bohužel jsme přišli o Jiřího Dienstbiera, který mandát neobhájil. Naposledy do něj vstoupila po svém zvolení Miroslava Němcová, což nás samozřejmě těší. Věřím, že se skupina ještě rozroste.

Vyvěšení vlajky je symbolické gesto, plánuje Senát ještě další kroky na podporu Tibetu?

Myslím si, že je na místě uvažovat o nové rezoluci, která by se zabývala nejenom situací v Číně v nejširším smyslu slova, ale konkrétně i na území Tibetu. Mělo by se se o ní jednat na konci dubna. Poslední rezoluce, kterou Senát na podporu Tibetu přijal, je z roku 1998 – z doby, kdy ho vedl Petr Pithart. Poslanecká sněmovna podobnou rezoluci schválila o deset let později, v souvislosti s konáním olympijských her v Číně roce 2008. Usnesení, které jsem tehdy předložila, bylo poměrně razantní a možná překvapí, že se nám podařilo pro něj získat i hlasy pozdějších patolízalů Číny a lidí, kteří Tibet hodili přes palubu a vystupovali například proti tzv. dalajlamismu – mimochodem ten termín jsem nikdy nepochopila. Považte, že pro razantní rezoluci tehdy hlasovali současný ministr vnitra Hamáček, bývalý premiér Nečas a bývalý premiér Sobotka, který nese odpovědnost za vůbec největší odklon od havlovské mezinárodní politiky založené na solidaritě s utlačovanými.

Co by měla nová rezoluce obsahovat?

Co se týká lidských práv, situace v Číně se stále zhoršuje. Organizace Freedom House vyhodnocuje na základě více než dvou set parametrů míru svobody a demokracie v jednotlivých státech světa. Od roku 2015 byla na prvním místě z pochopitelných důvodů opakovaně Sýrie, tam byl stav nejkatastrofálnější. Letos je už na prvním místě Tibet, který je hodnocen jako nejméně svobodná země světa. Je to alarmující. Známý britský novinář Edward Lucas napsal stať Tibetský test. Podle ní náš vztah k Tibetu nevypovídá pouze o naši citlivosti a obhajobě práv a utrpení jiných, ale také o nás samých, zdali my sami se chováme a jednáme svobodně. Nesmíme před situací v Tibetu zavírat oči, když to uděláme, rezignujeme i na svobodu a demokracii vlastní. Rezoluce by měla reflektovat i tyto okolnosti. A také fakt, že se v Číně opět mají uskutečnit v roce 2022 olympijské hry, jejichž heslem je fair play. Myslím, že by Čína měla začít hrát fair play – nejen s vlastním obyvatelstvem, ale s celým světem.

Co tím myslíte?

Teď jsme měli pětileté výročí návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze. Vzpomeňte si na její průběh: to, co se dělo v Praze, bylo do té doby nemyslitelné. Pohyb ve městě byl zásadně omezen, jako občané svobodného demokratického státu Evropské unie jsme neměli právo se shromáždit a vyjádřit náš názor na stav porušování lidských práv v Číně. Policie nás atakovala, najatí čínští demonstranti nás mlátili tyčemi po hlavě – to ukazuje, že je i u nás něco špatně.

Nebylo by i přijetí nové senátní rezoluce k situaci v Tibetu jen symbolické, protože stejně nic nezmění?

Senát svými kroky spoluvytváří atmosféru v zemi, proto je to důležité. Pomohlo by to téma znovu dostat do veřejného prostoru. Podívejte se na zmiňovanou cestu předsedy Vystrčila na Tchaj-wan, řada kritiků dopředu říkala, že je to nemožné, a najednou to šlo a ještě s ním jela delegace podnikatelů. Hodně se to veřejně probíralo, znovu se dostala na přetřes i situace v Číně. Přitom to nebylo jen idealistické blouznění, i z byznysového pohledu to dávalo smysl. Předseda Vystrčil správně říká, že největší prosperita a kvalita života je v zemích, které mají vysokou míru svobody a kde vzkvétá demokracie. Na opačném pólu jsou totality. V totalitě se nedaří obchodu ani se v nich nikomu krásně nežije. No a samozřejmě rezoluce je nesmírně důležitá pro Tibeťany samotné, zejména kvůli nim se dělá vše, o co se snažíme. Oni nás sledují a jsou za jakoukoliv podporu vděční. Vyvěšení vlajky na budovu Senátu ocenili na sociálních sítích tisíce lidí nejen z ČR, ale exiloví Tibeťané všude na světě. Od tibetské exilové vlády a jejího předsedy Lobsanga Sangaye přišlo senátorům a senátorkám poděkování.

Zmiňovala jste několik let staré demonstrace proti příjezdu čínského prezidenta. Podali jste tehdy k soudům stížnost proti jejich znemožnění. Už máte výsledek?

Stížnost jsme z principiálních důvodů podali. Soudíme se o potvrzení našeho přesvědčení, že manévry a omezení, které policie prováděla, byly neopodstatněné – a v některých případech protiústavní. Investovali jsme nemalé prostředky i čas jen na to, abychom kultivovali povědomí o tom, jak má vypadat právní stát a kdy už se od jeho parametrů vzdalujeme. Návštěva Si Ťin-pchinga byla dle našeho názoru takovým momentem. Mohl to vnímat každý občan země, když si pustil televizi, viděl záběry těžkooděnců a naproti nim pokojně shromážděné lidi v čele s takovými osobnostmi, jako jsou manželé Havlovi, Karel Schwarzenberg anebo kněz Ladislav Heryán. Na rozsudek čekáme už pět let, naposledy jsme částečně uspěli u Ústavního soudu, který věc vrátil k novému projednání. Od té doby se nic neděje.

V minulosti jste s vaším mužem Martinem Bursíkem opakovaně navštívila dalajlámu, nyní o něm píšete knihu. Jak se mu daří?

V létě oslavil osmdesáté páté narozeniny, samozřejmě bez velkých oslav, protože to bylo v průběhu pandemie. Dostal gratulace z celého světa, gratulační video jsme poslali také z České republiky, své vzkazy připojila bývalá první dáma Dagmar Havlová, Šimon Pánek, místopředseda Senátu Jiří Růžička, kněz Tomáš Halík, herečka Bára Hrzánová a další. Bylo to moc povedené a dalajlama měl prý radost. Politické moci se vzdal již před časem, ponechal si jen statut nejvyššího duchovního vůdce Tibetu, ale je stále velice aktivní nejen na poli duchovním a spirituálním. Zůstává v intenzivním dialogu s vědci a mladými lidmi. Výrazné místo v jeho stále nabité agendě zaujímá starost o klima. Online jsme v lednu mohli sledovat třeba jeho debatu s Gretou Thunberg. Tibet je nazýván “třetím pólem”, protože jde o třetí největší zásobu ledu a pramení zde důležité řeky, které zásobují velké území světa, a v případě dramatické klimatické změny to může mít fatální dopady. Dalajlama se zajímá o politické otázky světa, dělá si starost o budoucnost lidstva a nedávno se také před kamerami nechal očkovat proti covidu.

Jak je na tom zdravotně?

Stále pořádá audience a přednášky, byť teď především online, a je obdivuhodně pracovitý. Zdá se, že je v dobré kondici a daří se mu dobře. To, že nemůže kvůli covidovým restrikcím cestovat, je vlastně asi dobře, protože se více šetří. Létání a cestování je mimořádně náročné.

O čem je kniha, kterou chystáte a kdy vyjde?

Je to kniha, kterou vydá nakladatelství Vyšehrad a pokud vše zvládneme, protože pandemie naši práci komplikuje, měla by vyjít letos v zimě. Podpořil nás nadační fond Avastu, ale ještě nám chybí finance, aby byla kniha opravdu krásná, takže máme kampaň na hithitu. Jedná se o výpravnou obrazovou publikaci, která se věnuje přátelství Václava Havla a dalajlamy a toho, jak tento vztah ovlivnil světovou diplomacii ve vztahu k Tibetu anebo třeba nazírání Čechů na Tibet. Připomínáme první návštěvu dalajlamy v Československu hned v únoru 1990. Čerstvě zvolený prezident Havel ve svém prvním projevu mluvil o svém přání pozvat do svobodného Československa papeže Jana Pavla II, dalajlamu a Rolling Stones. Zdá se, že chtěl do rodící se demokracie zasít semínka duchovna a spirituality a zároveň svobody a nespoutanosti. Byla to úžasná doba, kterou stojí za to si připomenout.