Bývalý ministr obrany a někdejší velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský byl jedním ze signatářů Otevřeného dopisu premiérovi ČR s výzvou k tvrdým ekonomickým sankcím proti Rusku. V Liberálním fóru v Muzeu Kampa ve středu 16. dubna Dobrovský prezentoval své postoje vůči současným postupům ruskému režimu.
Zde je výběr z vystoupení Luboše Dobrovského.
Ruský režim se nezměnil. Cílem Putina je obnovit vliv a velikost Ruska jako za dob Sovětského svazu
Rusko, přesněji řečeno, ruský režim se nezměnil. Režim v Rusku se proměňuje nikoliv ve své podstatě, ale od okamžiku, kdy se Vladimír Putin stal prezidentem, dokonce ještě o něco dříve, když se stal ministerským předsedou. Už tehdy Putin dával zřetelně najevo svými činy, i když tehdy ještě ne svými slovy, jaký je jeho základní záměr: obnovit takovou míru velikosti Ruska a takovou jeho sílu v mezinárodních vztazích, jako měl kdysi Sovětský svaz a postupně vrátit ten moskevský vliv zpět do celého prostoru, který někdejší Sovětský svaz ovládal. Postupně se celá ta koncepce návratu do vlivového postavení objevila v základních strategických dokumentech Ruské federace – jednak v koncepci zahraniční politiky, jednak v obranné strategii. Ve strategii byly dokonce přesně definovány povinnosti, které tyto dokumenty ukládají vládě Ruské federace – pečovat o zájmy ruskojazyčných menšin všude na světě. Tím světem se samozřejmě rozuměla část, kde ty menšiny zůstaly jako pozůstatek po někdejším přesouvání etnik v celém prostoru někdejšího Sovětského svazu. V obranné doktríně se ten úkol opakuje a doplňuje se ještě tím, že péče o ruskojazyčné menšiny a jejich zájmy bude samozřejmě bráněna i vojensky a také na území každého státu, kde se nacházejí.
Česká republika je ve sféře ruského zájmu
Není to tak dávno, kdy ministr Lavrov řekl zcela otevřeně tehdejšímu českému ministrovi zahraničí Schwarzenbergovi, že by si měl uvědomit, že Česká republika je v zájmu onoho současného ruského režimu. Je to pár let, kdy se na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově Vladimír Putin vyslovil v podobném duchu. Řekl, že tady existuje zájem ruského režimu o obnovení vlivu, který kdysi Moskva měla, a to nejen v bývalých sovětských republikách, ale i v prostoru, kterému říkáme stále ještě nadbytečně střední Evropa, ačkoliv bychom mohli už dávno říkat Evropa. Stejně jako Petra Procházková ani já jsem nebyl překvapen, co se stalo a co sledujeme. A jestli jsem byl něčím překvapen, tak to bylo překvapení z generálního tajemníka Severoatlantické aliance. Byl jsem překvapen tím, že mu rozvědné služby nesdělili to, co jsem si dávno před tím v ruských strategických dokumentech přečetl.
Co jsme schopni učinit, abychom se ten velmi nebezpečně prázdný výrok prezidenta Zemana, že „Rusko je třeba odstrašit“, pokusili naplnit něčím skutečným, co opravdu odstrašením od dalšího agresivního kroku může být? Nemůže to být věrohodný odvetný jaderný úder, který předem preventivně zastaví jakoukoli budoucí agresi. To už pravděpodobně k dispozici není. Zdá se mi, že existuje jediný způsob, jak odstrašit Rusko, respektive režim, který tam vládne a je reprezentován agresivní politikou Vladimíra Putina.
Musíme najít způsob, jak snížit podporu, kterou bohatí Rusové poskytují režimu, který Putin reprezentuje. Najít cestu a najít dostatek argumentů proto, aby vlády nepodléhaly tlaku představitelů těch kruhů, které stále mají obavu o prostředky, které investovaly na ruském trhu. Toto je základní politický problém. Když se nám to nepodaří, tak okupace Ukrajiny bude rafinovaným způsobem pokračovat. A kam bude pokračovat, těžko říct. Kdyby teď Putinovi vojáci nebo speciální ozbrojené síly, vytvořené na začátku roku 2013 na základě zákona, který byl přijat rok před tím, vstoupili dejme tomu do Lotyšska s argumentem, že jdou zachránit ruskojazyčnou menšinu, tak Severoatlantická aliance není schopna žádného vojenského zásahu.
Putin supluje chybějící národní ideu obnovováním teritoriální velikosti Ruské federace do podoby Sovětského svazu
Putin stojí v čele teritoriálně největšího státu na světě a ten stát kupodivu nemá žádnou státní ideu. Svého času Jelcin hledal tuto ideu prostřednictvím soutěže na ideu státu. Putin to řeší po svém. K čemu chce směřovat, to už řekl ve svém prvním životopise, který vyšel v době jeho prezidentské kampaně. Kritizuje Gorbačova za to, že zbavil Rusko vlivu, který mělo spravedlivě v důsledku druhé světové války. Putin obnovováním teritoriální velikosti Ruské federace do podoby Sovětského svazu supluje státní myšlenku, raison d’être. Rusko má nárok na to být velkým státem. Proč? Na to neexistuje žádná odpověď, ale to, co se děje, k tomu směřuje.
Není pravda, že by Rusko nevědělo, kde má hranice. Rusko, reprezentované Vladimírem Putiným, má západní hranice na Odře a Nise. Putin to řekl několikrát, opakovali to i jeho ministři, Lavrova jsem tady citoval.
Rusko považuje Severoatlantickou alianci za nepřítele
Jiný problém je v tom, že vycházíme z konkrétní situaci, z útoku na suverenitu Ukrajiny. V debatě, která se rozvinula v Česku, začíná převažovat názor, že bychom si toho snad ani nemuseli všímat. Dnes na stránkách Echo24 vyšla studie Václava Klause a Jiřího Weigla, kterou lze parafrázovat takto: „Putin je chudák, protože mu nezbývá nic jiného, než se bránit proti neustálému útoku na jeho zájmy a vtahování Ukrajiny do Evropy.“ Stejný argument říkají představitelé ruského režimu už léta, že jsou ohroženi rozšiřováním Severoatlantické aliance, která je v ruských strategických dokumentech a v obranné doktríně pojmenována jako nepřítel, síla, která ohrožuje ruské národní zájmy, ačkoliv v žádném dokumentu Severoatlantické aliance, o Evropské unii nemluvě, Rusko není definováno jako nepřítel. Dokonce poté, co prezident USA Obama nabídl svému protějšku Vladimíru Pustinovi tak zvaný reset, tedy odpusťme si navzájem, v obranné doktríně Ruské federace sice Spojené státy zmizely jako nepřítel, ale Severoatlantická aliance tam jako nepřítel zůstala. My jsme členy Severoatlantické aliance, tedy jsme považováni za nepřítele. A jestli nás někdo považuje za nepřítele a nereaguje pozitivně na diplomacii dobré vůle, jíž jsme až dosud účastníky, tak nám nezbyde než považovat toho, kdo nás má za nepřítele, za ohrožujícího naše zájmy. Nedodržujeme základní strategický koncept: je-li na dostřel nějaká vojenská síla, která není sílou mého spojence, pak musím svou obrannou politiku budovat tak, abych ji do té obrany zařadil jako sílu, která může být uplatněna vůči mým zájmům.
Přesvědčujme spojence o nutnosti nejrůznějších sankcí vůči Rusku
Co tedy budeme dělat dál? Opravdu nám nezbude nic jiného, než jednat diplomaticky a politicky s našimi spojenci a posilovat to rozhodnutí, že neexistuje nic než opravdu ekonomické sankce nejrůznějšího druhu. Kromě ministra zahraničí už nikdo jiný v naší vládě a bohužel ani v parlamentu tento koncept nemíní přijmout.
Pravděpodobně budeme tichými svědky toho, že se Ukrajina postupně stane znovu součástí Ruské federace, nejprve levobřežní Ukrajina, postupně budou agenti ruského režimu provokovat nejrůznější demonstrace i na území pravobřežní Ukrajiny. A dočkáme se nakonec i toho, že členský stát Severoatlantické aliance Lotyšsko, kterému už Lavrov vyhrožoval, bude napadeno v zájmu posílení ruskojazyčné menšiny nebo jejich obrany proti nějakým vymyšleným nebo vyprovokovaným akcím. Vidím tuto situaci velmi problematicky až tragicky, nevidím žádnou sílu, která by byla s to postavit se Putinovi.
džs
