Podle novinářů Petry Procházkové a Libora Dvořáka není aktuální ruský postup na Ukrajině překvapivý, navazuje na události v Gruzii a rozhodně nemusí skončit na Krymu. Řekli to na dubnovém setkání Liberálního fóra v Muzeu Kampa.
Novinářka Petra Procházková, která se dlouho pohybovala v ruském teritoriu, zejména na Kavkaze, Rusku rozumí z osobní zkušenosti. Zde je výběr z vystoupení Petry Procházkové.
Petra Procházková: Rusko je pořád stejné, žádné překvapení
Vývoj v Rusku dlouhodobě a logicky spěl k něčemu takovému, co se teď odehrává na Ukrajině. Jenomže události, které předcházely anexi Krymu, se nás tolik netýkaly. Mávali jsme nad nimi sobecky rukou, dokud se nepřiblížily k našim dveřím. Jakmile se cítíme ohroženi, děláme, jako bychom se probudili do nějaké nové skutečnosti… Snad se probudil pocit vlastního ohrožení – nenalhávejme si, že nám tolik jde o Ukrajinu, stejně jako třeba o Gruzii, která byla ve stejné situaci v létě 2008. Všichni jsme tehdy byli chvilku znepokojeni, ale dnes si ani nevzpomeneme, kdy došlo k anexi jižní Osetie, spleteme si i století, kdy se to odehrálo. Sklízíme plody ignorování dřívějších signálů, a to už vůbec nemluvím o Čečensku, protože to je trochu jiná kauza.
Když Rusko válčilo v Čečensku, pochopila jsem, že je možné úplně všechno
Pro mě nástup Vladimíra Putina k moci v roce 2000 znamenal určitý zlom. Putin využil situace a spojil ve své politice zvrácené osobní ambice s aktuální situací ve světě. Jeho touhou je obnovit cosi, co by odpovídalo bývalému Sovětskému Svazu. Když se podíváte na jeho dnes už čtrnáctiletou vládu, tak to zkouší stále. On to zkusí, vyjde mu to, on to zkusí znovu a jde ještě dál. Co tedy můžeme očekávat od nového starého Ruska, které se podle mě nějak zvlášť nezměnilo? Když tohle projde, Rusko zase půjde dál. Nestrašila bych tanky v Praze, to asi ne, ale jsou jiné země jako Moldavsko a další, které teď prožívají velký stres. Žádné jiné Rusko tady není, je tady to Rusko, které jsme si užívali v devadesátých letech, ono se jen přetransformovalo v něco, co jsem trochu očekávala. Už když se válčilo v Čečensku, tak mi přišlo, že od Ruska lze očekávat úplně všechno.
Náš postoj k Rusku stále ještě hledáme
Svět neustále lavíruje mezi dvěma polohami vztahu k Rusku: a to je strach a respekt. Neví, jestli se ho má víc bát nebo víc respektovat. Klíčový problém je možná nalezení správné polohy našeho vztahu k Rusku. Staré známé pravdy jsou: Rusko nesnáší slabošství a nemá rádo malé věci, váží si spíše velkých a silných… Ale my se nemůžeme dostat do pozice, že se začneme chovat stejně jako oni. To prostě není možné. Musí se najít nějaký postoj, který bude Rusko respektovat a nebude si z něj dělat legraci, jak se to děje bohužel zrovna teď, jak sleduji v ruských mediích.
Ono není tak, aby Putin seděl někde v Kremlu a říkal „Ha ha, to jsou hlupáci, nemohou na mě!“ Myslím si, že on se tak trošičku bojí, není si úplně jist, co může a co ne. Ale pochopitelně navenek na ruskou veřejnost hraje to skvělé divadlo. Úplná radost ho pozorovat jak on ovládá scénu a ta média mu přisluhují. Zesměšňuje veškerou evropskou politiku, dělá si otevřeně legraci ze všech jejích kroků. Žirinovský pak přijde do parlamentu ve vojenské uniformě, a tak dále… To všechno je divadlo, které má jednoho režiséra a my v něm zrovna hlavní roli nehrajeme.
Komentátor Českého rozhlasu Libor Dvořák, který se věnuje ruské kultuře, je stejně jako jeho kolegyně Petra Procházková přesvědčen, že se Rusko nezměnilo. Nynější postup Putinova Ruska ho rovněž nepřekvapuje, je zaskočen pouze tím, že více než 70 procent obyvatel Ruské federace Putina v jeho krocích podporuje. Na druhé straně se není čemu divit, když se podíváme, jak je masivní propaganda ve státních mediálních kanálech. Imperiální myšlení v těchto lidech žilo vždycky, dlouhá léta bylo potlačeno a teď se provalilo jako vřed, míní Dvořák.