Prakticky ve všech západoevropských zemích, kde se nedávno konaly parlamentní volby  – od Norska a Islandu až po Německo – byla hlavním tématem klimatická změna. V Česku se zmiňuje jen okrajově.

Když už se o něčem v souvislosti s životním prostředím mluví, tak hlavně o tom, jak velmi negativní dopady může mít „Grean Deal“, tedy soubor opatření, které mají z Evropy do roku 2050 udělat první uhlíkově neutrální kontinent.

Bývalý ministr životního prostředí z let 2007 až 2009 Martin Bursík tvrdí, že Česko je i přes všechny pozitivní porevoluční změny v citlivosti pro otázky životního prostředí ve skluzu, a to se naplno projevuje i v předvolební kampani.

„Když nás srovnáte se Skandinávií nebo s Rakouskem, jsme stále někde úplně jinde,“ uvádí v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Někdejší politik, který se nedávno jako expert podílel třeba na Klimatickém plánu Prahy, však věří, že potřebné změny pomůže nastartovat český podnikatelský sektor, který už začíná chápat, že energetická transformace je také velkou obchodní příležitostí.

Za klíčové Martin Bursík na druhou stranu považuje, aby se do přechodu na bezemisní energetiku zapojila široká veřejnost.

Čím to, že je u nás to téma klimatické změny odsunuto stranou?

Ignorantstvím. Ještě před deseti lety jsme debatovali o tom, zda vůbec skleníkový efekt existuje. Pak o tom, zda je za klimatickou krizi zodpovědný člověk. Ano, to je samozřejmě legitimní diskuse, jenže u nás se odehrávala v době, kdy se vědci na příčinách klimatické krize shodovali v 98 procentech. Myslím, že debatu u nás hodně ovlivnil i fosilní průmysl, vliv těžařů uhlí a ČEZu byl enormní. Vzpomeňte si, jak se tady muselo bojovat, aby se obhájily ekologické limity těžby. Na začátku 90. let vláda Petra Pitharta namalovala čáru na mapě, za níž se už těžit nemělo, a přesto tady byla ještě nedávno velká snaha limity prolomit.

Vedle toho je u nás i velká síla jaderného průmyslu, přetrvávají sny o tom, že tu bude další jaderná elektrárna. Také nelze přehlédnout, že obnovitelné zdroje energie byly poškozeny v letech 2009/2010 chybnou regulací. Teprve až teď průzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé podporují obnovitelné zdroje, že by rádi doma na střeše měli fotovoltaickou elektrárnu a jsou si více vědomi naléhavosti klimatické krize. Takže my se postupně dostáváme na evropskou úroveň, ale pořád jsme ve zpoždění.

Bojí se čeští politici klimatické téma více „zvednout“? Proto, že by se to mohlo otočit proti nim, jelikož na to společnost ještě není připravena?

Ano, popsal jste to přesně. Navíc politickým stranám zoufale chybí experti na klima a obnovitelné zdroje. Většina politiků se stále ještě bojí slovo klima vyslovit, je to něco jako Voldemort v Harry Potterovi. Ale jsou výjimky. Například vedení Prahy přijalo klimatický závazek a schválilo Klimatický plán snížit emise o 45 % a dosáhnout klimatické neutrality nejpozději v roce 2050. Zde už se nemluví jen o potřebě sázení stromů a adaptaci na klimatickou změnu, ale i o dekarbonizaci, tj. odchodu od uhlí, benzínu a nafty a rozvoji nových bezemisních technologií. Politici začínají chápat, že budeme-li dále spalovat fosilní paliva, bude naše planeta neobyvatelná. Tenhle pozitivní vývoj je podle mne generační záležitostí, tlak přichází od mladé generace.

Máte nějaké osobní zkušenosti?

Byl jsem v srpnu na festivalu Rock for People, kde organizovali debatu o klimatické změně, moderoval to Jan Freidinger z Greenpeace. Zeptal se: „Kdo z vás si myslí, že klima je problém?“ Všechny ruce nahoře. Ti mladí lidé to mají nastaveno úplně jinak. Je až překvapivé, jak jediný člověk, Greta Thunbergová, dokázala zmobilizovat mladé lidi po celém světě. Klima je jednoznačně téma, na kterém se nastupující generace vymezuje vůči té naší. Mladí lidé mají v mnohém radikálně odlišné pohledy.

U nás se velmi vášnivě debatuje o navrhovaném zákazu prodeje aut se spalovacími motory po roce 2035. Zdá, že je to v Česku téměř jediné diskusní téma, jež vyvolal nedávno zveřejněný balíček Evropské komise „Fit for 55“, který má vést ke snížení emisí CO2 do roku 2030 o 55 procent.

Sledoval jsem zveřejnění balíčku „Fit for 55“ online. A tři dny poté jsem měl příležitost se setkat s místopředsedou Evropské komise Franzem Timmermansem, který je hlavním architektem klimatické politiky EU, a představit mu spolu s pražským primátorem Hřibem a zástupcem primátora Hlubučkem Klimatický plán Prahy 2030. Timmermans ví, co je potřebné, aby Evropa transformaci ekonomiky zvládla a motivovala tím zbytek světa. Samozřejmě, že tenhle balík patnácti revizí směrnic a nařízení je ambiciózní, máte-li ale odpovědnost vyvést planetu z krize, musíte být ambiciózní.

Ptal jsem se hlavně na tu diskusi v Česku.

Reakce v Česku byla trapná. Média si vybrala jen zákaz spalovacích motorů, vytrhla jej z kontextu a lidé si začali klepat na čelo, zda se někdo nezbláznil. Když ale jdete do hloubky, zjistíte, že sice největším zdrojem emisí je energetika, jak všichni asi tuší, ale emise v energetice se snižují, EU odchází od fosilních paliv a jde k obnovitelným zdrojům. Naproti tomu doprava je dnes jediná oblast, kde emise neustále rostou. Tudíž je jasné, že se něco v tomto směru dělat musí. A když máte průměrné stáří auta v Evropě 9 let, u nás 15, je logické, že auta, která jdou nově na trh, musí splňovat nějaké přísnější emisní parametry. Ale je to nakonec ku prospěchu lidí, ne proti nim, jak se to mnozí snaží prezentovat.

Z čeho pramení váš optimismus?

Z historické zkušenosti. Když jsem byl ministrem životního prostředí, platila v EU dobrovolná dohoda, automobilky se samy zavázaly, že dosáhnou určitých emisních limitů. Ale nedokázaly to, takže přišla směrnice a automobilky dostaly limity nařízené. A v té době také všichni křičeli, jak to poškodí evropský automobilový trh a že to bude katastrofa. A výsledek? Výrobci aut investovali do motorů, které jsou dnes daleko účinnější a úspornější. Takže kdo z toho těží? Automobilisté. Už nemáte spotřebu, jakou jste měl u žigulíku. Ve finále z toho benefituje občan sníženou spotřebou jeho auta a lepším stavem ovzduší. Tudíž regulace v tomto ohledu navzdory té kritice zafungovala a bude to tak jistě i u elektromobilů.

Přesto teď slyšíme slova o ekologickém běsnění či zeleném šílenství, proti kterému by Česko mělo v Bruselu tvrdě bojovat.

Okolo nástupu elektromobilů byl strašný křik. Když jste se ale zeptali zástupců automobilek, oni s tím dávno počítají. Nainvestovali už miliardy eur do vývoje. Mluvil jsem se šéfem vývoje Škodovky, nemají problém. Otázkou je cena, ano, je to stále drahé. Timmermans při představení balíčku citoval agenturu Bloomberg, podle které už v roce 2027 budou mít elektromobily paritu se spalovacími motory a pak už budou levnější. Je to jen otázka rychlosti penetrace na trh a klesající ceny a vývoje nových baterií. Elektromobil má méně součástek, jeho výroba je fakticky jednodušší. Lidé šílí z roku 2035 a já se jen směji, protože vím, že za čtrnáct let budeme úplně jinde a mladí si budou klepat na čelo a smát se také. Vývoj jde ohromným tempem kupředu.

Nechci se bavit o konkrétních politicích, ale slyšíme třeba argument, že bychom potřebovali tři Temelíny, kdyby všechna auta přešla na elektropohon. Je lživý?

Odhad je, že elektromobilita globálně zvýší spotřebu elektřiny o 9 %. Přitom jsou zde tři faktory, které poženou dopředu celou tu energetickou transformaci: Levná fotovoltaika, levné větrné elektrárny a levné baterie. A mohu vám na číslech a grafech názorně demonstrovat, jak je to v praxi. Ceny klesají neustále.

Za 10 let klesla cena fotovoltaiky o 85 %, větru o 40 % a ceny baterií šly o 85 % dolů. Na trh přichází nové solid-state baterie s větší kapacitou. To, z čeho mají lidé obavy, nebude za několik let tématem. Co je u elektromobilů hlavně odpovědností veřejného sektoru, je vytvořit dostatečnou nabíjecí infrastrukturu. I proto stanovila Evropská komise cíl 2035, aby státy, regiony a města investovaly do sítě nabíjecích stanic a také stanic pro plnění vodíkem.

České parlamentní strany se dnes vzácně shodují na tom, že bez jaderné energetiky nejsme schopni fungovat. Vy opravdu věříte, že energetický systém České republiky může v budoucnu běžet jen na obnovitelných zdrojích?

Ano, ekonomika dokáže fungovat kompletně na obnovitelných zdrojích energie. Kromě výstavby slunečních a větrných elektráren je třeba rozvinout technologii sezónního skladování elektřiny. Zdá se, že ideálním nosičem energie je a bude vodík. A pokud jde o jádro, nekonečná debata o jaderné energetice pokračuje. Přesto jsem přesvědčen, že se u nás žádná další jaderná elektrárna nepostaví. Zejména z ekonomických důvodů.

Jste asi jeden z mála. Slyšíme totiž spíše, že Česká republika má pro využití obnovitelných zdrojů horší podmínky – v Německu více fouká, v Rakousku mají více možností pro hydroelektrárny, někde zase více svítí slunce. A proto potřebujeme štěpit jádro.

Haha. Všiml jste si snad, že jakmile přejedete hranice z Německa či Rakouska, přestane foukat? Problém není v přírodních podmínkách, ale v zablokovaných myslích. Rozdíly v přírodních podmínkách až tak dramatické nejsou. Jisté je to, že ceny jaderné energetiky jdou nahoru – tenhle sektor je stále dražší a dražší – kdežto ceny obnovitelné energie jdou dolů. Když si srovnáte náklady na elektřinu z fotovoltaických či větrných elektráren proti jádru, jsou už dnes nesrovnatelné. Nehledě na to, že fotovoltaiku vystavíte v řádu měsíců, kdežto jadernou elektrárnu v řádech desítek let.

Nicméně nahradit končící veškeré uhlí sluncem a větrem se minimálně v tuto chvíli jeví jako neproveditelný úkol.

Já tvrdím, že to možné je. Ono jde i o to, že my vyrábíme v uhelných elektrárnách 31 TWh elektřiny ročně, přičemž náš čistý vývoz elektřiny je 10 TWh. Když tedy stát rozhodne, že se oněch 10 TWh ihned vypne – nechá zavřít elektrárny s největší uhlíkovou stopou – tak už rázem neřešíte problém s 31 TWh, ale jen s 21. A čím nahradit 21 TWh z uhlí? Potenciál solární energie jen na střechách a fasádách domů je podle EGÚ Brno 18 TWh. Tady zdaleka nejde o velké solární parky, ale o zapojení široké veřejnosti.

Proto také hovoříme o demokratizaci energetiky. Jde o to, že lidé ve svých městech a obcích vytvoří energetická společenství, nebudou jen trpně sedět, platit faktury za stále dražší elektřinu a čekat, kdo jim co domů dodá a kdo jim jak pomůže. Vyrobí si vlastní elektřinu, ušetří a přebytky budou sdílet se sousedy.

Tenhle koncept popisuje skvěle Jeremy Rifkin v knize „Třetí průmyslová revoluce“, která bohužel nebyla přeložena do češtiny. Vedle slunce má veliký potenciál i větrná energii. Podle Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd je potenciál mezi 8 až 18 TWh. I zde ohromně pomůže pozitivnímu přijímání ze strany veřejnosti, když lidé budou mít z větrné elektrárny za humny sami prospěch. Když totiž někdo postaví větrnou elektrárnu za vaší vesnicí a je to někdo cizí, štve vás to. Ale když v ní máte podíl a vyrábí pro vás, díváte se na to úplně jinak.

Zásadní argument proti obnovitelným zdrojům je, že energii takto vyrobenou je stále těžké skladovat, celá soustava bude z hlediska zdrojů nestabilní.

Když se u nás diskutuje o skladování elektřiny, mluví se o přečerpávacích elektrárnách a o bateriích. Uvedu vám ale jiný příklad. V Německu jsou větrné elektrárny na břehu moře. Když hodně fouká, musí je vypnout, naklopit lopatky, protože nemají dostatečné přenosové kapacity na to, aby poslali elektřinu do centrálního Německa. Tak tam vybudovali pilotní projekt, kde z elektřiny, která by byla jinak nevyrobená, hydrolyticky štěpí vodík. Vodík se dá vtlačit do plynárenské soustavy, a je to obnovitelný, zelený vodík. Zpětně ho můžete smísit s CO2, vznikne vám metan, ale není fosilní, nýbrž také obnovitelný. A i my v Česku máme úžasnou distribuční síť zemního plynu, kaverny a zásobníky, kde se teď skladuje zemní plyn, čili i my ty přebytky elektřiny v podobě vodíku můžeme pohodlně skladovat v těchto systémech. Technologie P2X pak dokáže vodík zpětně konvertovat v zelenou elektřinu, plyn, kapalinu, teplo anebo chlad.

A nakonec, vedle slunce a větru zde máte samozřejmě další obnovitelné zdroje – vodní elektrárny, bioplynové stanice, výtopny na biomasu, geotermální potenciál. To znamená, že teze, že u nás není možné postavit energetický systém na obnovitelných zdrojích, není pravdivá.

Je pro vás energetická transformace naprosto klíčové téma budoucnosti?

Pro mě je klíčovým tématem klimatická změna. Musíme se zachovat racionálně a klimatickou krizi zastavit. To jest ukončit dobu uhlíku a přejít na obnovitelnou budoucnost. V srpnu byla publikována dílčí zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu IPCC, v níž vědci říkají, že některé změny jsou již nevratné. Stoupající hladiny oceánů už na původní úroveň nevrátíme. Když se nám ale podaří rychle snížit emise skleníkových plynů, když přestaneme spalovat uhlí, plyn, benzín, naftu – tak se zásadním způsobem zlepší stav ovzduší, a to bude velké plus. Pokud jde o odezvu globálního klimatického systému, pořád tu budeme mít sucha a povodně, ještě tak 20 až 30 let bude fungovat setrvačnost, než se efekt dostaví.

Mnozí v tom vidí jen další naivní ideologii. Proč se u nás vžilo, že ochrana životního prostředí je levicové téma?

Všechno je nálepkování.

Nicméně zachytil jsem názory, že i české pravicové strany ve svých programech už dost zezelenaly. Souhlasíte?

Ano, často jsem slýchával, že je to všechno zelená ideologie. Teď najednou zjišťujete, že je to realita. A lidi z byznysu už o tom ani nemusíte přesvědčovat. Dávno to pochopili. Však 74 % z celosvětových investic do energetiky jde do obnovitelných zdrojů. Je to ideologie? Ne, to je realita. Byznysmeni vidí, že je to prostě nejvýhodnější, nejlevnější, v souladu s prioritou udržitelného rozvoje a lidé si to přejí. Dokonce mnohé banky už neposkytují úvěry na fosilní projekty, takže trend je úplně jasný. Ideologové jsou ti, kteří tomu odporují. Tam totiž chybí argumenty.

Přesto převažuje názor, že Green Deal je ohrožením pro náš průmysl.

Naopak, je to příležitost, ohromná příležitost. Buď budeme jen montážníci, budeme technologie jen dovážet a montovat, anebo je budeme i vyrábět. Máme zde kvalifikaci a průmyslovou tradici. Tak například, dekarbonizace vytváří ohromnou poptávku po fotovoltaických technologiích po celém světě, ale panely se vyrábí dominantně v Číně. Přitom stoupají náklady na dopravu. Česko by mělo přijít s iniciativou návratu výroby hi-tech fotovoltaických systémů v Evropě. K tomu by nám mohl pomoci další nástroj klimatického balíčku Evropské komise, zdanění uhlíku na hranicích. Výrobky, u nichž emise uhlíku při jejich výrobě nejsou zpoplatněny v zemi původu, budou zatíženy uhlíkovou daní. To se týká typicky oceli, ale bude se to postupně týkat všeho. A to bude příležitost zkrátit dodavatelské řetězce a snížit závislost na Číně a jiných zemích, mít vlastní výrobu moderních technologií, jichž bude potřeba enormních množství. Tady má náš průmysl ohromnou příležitost.

Vláda a obecně politika zatím nejsou dobrými partnery našemu průmyslu. Ztrácíme dech, ujíždí nám vlak, vyrábíme jen zlomek technologií obnovitelných zdrojů. Válcují se zde sice trubky pro větrné elektrárny, ale není tady vládní strategie, jak rozvinout sektor obnovitelné energie jako nového průmyslové odvětví.

Co říkáte na vládní snahu rozjet těžbu lithia na Cínovci, z kterého by se mohly vyrábět baterie v uvažované „gigafactory“. Nejde to vlastně tím kýženým směrem, jak říkáte?

Kdybych si byl jistý, že vláda chápe historickou příležitost a nutnost transformace a že směřuje naše hospodářství a průmysl tímhle směrem, pak bych chápal, že i lithium je jednou z důležitých stavebních kostiček nové ekonomiky. Ale tohle bohužel nevidím. Vím jen, že lithium už jednou bylo zneužito k politickému boji.

Nedokážu tedy říct, jestli je to ekonomicky výhodné a nakolik je reálné takovou výrobu tady mít. Zatím mi to trochu připomíná debaty o těžbě zlata.

Rozhodnou volby o tom, jak dlouho u nás fosilní ekonomika přežije?

Fosilní ekonomika končí. O tom už není pochyb, když to neudělá vláda, rozhodnou o tom emisní povolenky, to vědí všichni. Volby jsou v kontextu klimatické změny velmi důležité. Pozice České republiky v evropské debatě o klimatu je trapná. Jsme švejci, skeptici, všechno odmítáme, spojujeme se ve Visegrádu s dalšími potížisty, abychom dělali trable a brzdili nevyhnutelnou modernizaci Evropy a přechod do obnovitelné budoucnosti. Stydím se za dnešní postoje České republiky. Věřím, že nová vláda uchopí téma klimatu odpovědně a zejména beze strachu říci lidem otevřeně, že sice půjde o velikou změnu, ale že jde o jedinou možnost, jak ještě zachránit naši planetu pro další generace.

Nebojíte se ale, že celý ten přechod na „zelenou“ energetiku mohou nakonec zastavit sociální bouře? Lidé jsou už dnes vyděšení a naštvaní z rostoucích cen elektřiny a plynu a sám jste říkal, že bez podpory veřejnosti to prostě nepůjde.

Cena elektřiny je navázána na cenu plynu. Za zdražením plynu je série důvodů, které popsala precizně Mezinárodní energetická agentura. Ředitel Agentury napsal, že „je nepřesné a zavádějící vinit za zdražení plynu a elektřiny přechod k čisté energetice“. Jinými slovy, převažují jiné vlivy než cena emisní povolenky, kterou platí v EU fosilní elektrárny. Když to shrnu, potvrzuje se teze, že by se politici měli snažit vyvázat své občany ze závislosti na fosilních palivech – tedy dekarbonizovat, protože fosilní paliva a energie jsou drahé. Populisté budou odpovědnost házet na Green Deal, ale nebudou mluvit pravdu.

Jak lidem pomoci to zvládnout, aby nespadli do chudoby?

Evropská komise počítala s tím, že přechod na čistou energetiku bude náročný a vytvořila Sociální klimatický fond, který bude přechodně vypomáhat domácnostem, ohroženým cenami energií. Já k tomu dodávám, že by vláda měla mít chytře vystavený program, jak lidem pomoci tím, že si budou sami část potřeby elektřiny pokrývat z vlastní fotovoltaické mikroelektrárny. Již nyní existuje speciální Fond spravedlivé transformace, který umožňuje vyšší investiční dotace pro obyvatele Ústeckého, Karlovarského a Moravskoslezského kraje. Hlavně to nesmí být složité: jednotné kontaktní místo – okénko – a půjčky od bank, které bude žadatel splácet z úspory elektřiny její vlastní výrobou.

Bavili jsme se na začátku o jistém zpoždění, které u nás máme, co se týče vnímání problémů ohledně klimatu. Myslíte, že příští volby to už bude dominantní téma?

O tom jsem přesvědčen. Jak jsem naznačil, napomůže tomu i technologický vývoj. Ten táhne byznys, nezávisle na politicích. Když se podíváte do USA a éru prezidenta Trumpa, který vystoupil z Pařížské klimatické dohody, žvanil nesmysly, ale ve Spojených státech měl tento jeho postoj na vývoj naprosto minimální vliv. Technologický vývoj a investice do obnovitelných zdrojů dál táhl byznys, Trump netrump. Byznys tomu rozumí a vidí v dekarbonizaci ohromnou obchodní příležitost.

Politika se tudíž bude muset přizpůsobit?

Přesně tak.