Martin Bursík už nechce zpátky do politiky, přestože, jak říká, doba by teď jeho „tehdejší Straně zelených přála“. Jako analytik se nyní naplno věnuje rozvoji obnovitelných zdrojů energie, v nichž se nově angažuje i coby předseda představenstva Evropské federace obnovitelných zdrojů, sídlící v Bruselu. Současně se zabývá jejich rozvojem v Česku a v Praze, která chystá několik ambiciózních projektů. „Politika mě bavila, ale také mi vzala hodně energie. Nakonec v ní přišlo i období, kdy mě ničili zejména vlastní straníci. To bych si nerad zopakoval,“ vzpomíná v rozhovoru s HN Bursík.

HN: Nedávno jste byl zvolen novým předsedou představenstva Evropské federace obnovitelných zdrojů (European Renewable Energies Federation, EREF). Česko je v obnovitelných zdrojích hodně pozadu, nebyl to pro vás handicap? Čím jste si v Evropě získal podporu? 

Ano, v prostředí lidí, kteří prosazují obnovitelné zdroje, je handicap být ze země, která dekarbonizaci brzdí, dodnes nestanovila datum výstupu z uhlí a lobbuje v taxonomii za fosilní plyn. Na druhou stranu, kolegové ze západní Evropy mě dlouho znají a vědí, že jsem z jiného těsta a co mám za sebou. S některými z nich jsem se potkal už v roce 1998, kdy jsem byl poprvé ministrem životního prostředí, stejně tak mě znají z doby českého předsednictví v Evropské radě v roce 2009, kdy jsem vyjednával za Evropskou unii klimatickou dohodu s největšími ekonomikami světa.

HN: Při převzetí postu předsedy EREF jste uvedl, že se nacházíme v těžkém období kvůli klimatické a energetické krizi a válce na Ukrajině. Na druhou stranu pro obnovitelné zdroje nikdy nebyla lepší doba. Nikdy o ně nebyl takový zájem jako dnes. Není teď poměrně snadné obnovitelné zdroje prosazovat?

Je to tak. Situace je těžká, zároveň je to ale největší příležitost ke strukturální změně. Když například loni Praha přijala svůj klimatický plán do roku 2030, byla motivována primárně klimatickou odpovědností. Teď se však k tomu přidala energetická krize s raketovým nárůstem cen a válka na Ukrajině. To jsou další dvě velké motivace – ekonomická a bezpečnostní. Všechno to řeší obnovitelné zdroje energie.

HN: Máte ještě politické ambice? Loni jste skončil na postu předsedy Liberálně ekologické strany, kterou jste spoluzakládal. Angažujete se v ní ještě?

Už nemám politické ambice. Věnuji se plně expertní činnosti, na evropské úrovni pro EREF, jsem expertem rozvojového programu OSN pro ochranu klimatu a obnovitelné zdroje energie, jsem analytikem Komory obnovitelných zdrojů energie a řídím práce na Klimatickém plánu hlavního města Prahy do roku 2030.

Martin Bursík (62)

V roce 1998 a v letech 2007 až 2009 byl ministrem životního prostředí, v letech 2005 až 2009 předsedou Strany zelených. V roce 2013 Stranu zelených opustil a založil Liberálně ekologickou stranu, jejímž předsedou byl v letech 2014 až 2021.

V roce 2012 spoluzaložil Komoru obnovitelných zdrojů energie, v níž je dnes analytikem.

Od roku 2021 vlastní a řídí poradenskou firmu Climate Consulting pro obory energetika a životní prostředí.

Letos v květnu byl na dva roky zvolen předsedou představenstva Evropské federace obnovitelných zdrojů (EREF).

HN: Myslíte, že vás politika ještě někdy chytne?

Jako že bych kandidoval? Ne, to si nemyslím. Politika pro mě byla hodně zajímavá epizoda v životě. Bavila mě, ale také mi vzala hodně energie. A nakonec přišlo i období, kdy mě doslova ničili zejména vlastní straníci. Tohle bych si nerad zopakoval. Jsem rád, když politiku dělá někdo jiný, kdo to myslí dobře.

HN: V Česku se ekologicky zaměřeným stranám nedaří. Strana zelených a Liberálně ekologická strana v podpoře voličů skomírají. Kde je podle vás problém?

Někdy si říkám, že kdyby tehdy nebylo mezi zelenými tolik psychopatů, fundamentalistů a radikálů, kteří stranu úplně rozstřelili, kde bychom teď byli? Strana by pravděpodobně byla velmi úspěšná. Vývoj by jí dal za pravdu a doba by jí přála. Témata, která jsou teď superaktuální, jsem psal do programu už v roce 2005, tedy ukončení spalování uhlí, odklon od ropy v dopravě, ochrana klimatu a motivování k ekologickému chování ekonomickými nástroji.

HN: Vraťme se k EREF, co vás ve dvou funkčních letech čeká? S čím jste kandidoval?

Evropskou prioritou je dekarbonizace a restrukturalizace energetiky a v rámci toho se projednává obrovský balík legislativy, kterou samozřejmě sledujeme a snažíme se ji ovlivňovat. Pokud možno ji také chceme maximálně zjednodušit. Je sice skvělé, že EU nyní hodně podporuje obnovitelné zdroje, zároveň v ní ale pořád funguje Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž (DG COMP – pozn. red.), které hlídá, zda nedošlo k nepovolené veřejné podpoře. To obnáší nesmírně složitou proceduru, byrokracii a ztrátu času, je to úplně k zbláznění. Podle mě absolutní nesmysl. Teď potřebujeme maximálně urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů a ukončit dodávky plynu z Ruska. V tomto krizovém období by se měla komise dohodnout s kolegy z DG COMP a udělit blokovou výjimku z důvodu válečného stavu. Odstranit tuto zbytečnou bariéru.

HN: Dobrá, na to tedy chcete přes EREF tlačit. Co dál?

Mým programem je také nastartovat rozvoj evropského průmyslu obnovitelných zdrojů. Pomoci by mohlo zavedení uhlíkové daně na hranicích Evropy. Myslím si, že by mohla být postupně uvalena i na takové technologie, jako je fotovoltaika. Tím by se podpořil návrat její výroby do Evropy. Mimochodem, v Česku mi chybí jakákoliv státní snaha o definování Česka jako moderní průmyslové země, která rozvíjí nový obor: průmysl obnovitelných zdrojů energie. Rádi mluvíme o tom, jak jsme průmyslová země. Ale bez přechodu automobilového průmyslu ze spalovacích motorů na elektromotory, případně vodíkové palivové články, a bez přechodu z fosilní energetiky na obnovitelnou nám ujede vlak. Neděláme nic pro to, abychom nebyli pouze montéři technologií ze zahraničí. Hrozbu Ruska už jsme pochopili. Ale Čína je stejnou, ne-li větší hrozbou. Je strategickou chybou stavět tak rozsáhlý projekt, jakým je dekarbonizace EU, na technologiích z Číny.

HN: Před 10 lety jste v Česku založil Komoru obnovitelných zdrojů energie, která reprezentuje zejména menší instalace. Velké instalace fotovoltaiky zastupuje hlavně Solární asociace. Dříve byla členem vaší komory, už několik let ale fungujete odděleně. Proč?

Stojí za tím ta nešťastně nastavená podpora fotovoltaickým elektrárnám před 12 lety za vlády Jana Fischera. Jeho kabinet měl upravit zákon o podporovaných zdrojích energie, což neudělal, přestože na to byl upozorněn Energetickým regulačním úřadem. Provozovatelům fotovoltaik byly přiznány nepřiměřeně vysoké výkupní ceny, které neodpovídaly poklesu pořizovací ceny. Stát se tu situaci později snažil napravit a přišel s dodatečnou solární daní. Naše komora s tím neměla problém, spočítali jsme, že i s tímto solárním odvodem zůstane majitelům elektráren dostatečný zisk, ale Solární asociace, tehdy ještě jako náš člen, se tomu bránila. Na tom jsme se rozešli.

HN: Nelitujete dnes tohoto rozdělení?

Řekl bych, že to bylo správné rozhodnutí. Je mezi námi koncepční rozdíl. Zástupci velkých fotovoltaik přirozeně prosazují velké fotovoltaiky a my zase decentralizovanou lokální výrobu a spotřebu. Cílem není, aby elektrárenské společnosti přepřáhly z uhlí na vítr a slunce, ale aby miliony vlastníků mikroelektráren, občané, podnikatelé, veřejná správa a další vyráběli obnovitelnou elektřinu pro vlastní spotřebu a přebytky poskytli sousedům. Tím bohatství z výroby a prodeje energií zůstane u lidí, firem, ve vesnicích, městech a regionech. Říká se tomu „demokratizace energetiky“ a obnovitelné zdroje to svojí podstatou umožňují. Otázkou dneška proto není, zda obnovitelné zdroje energie potřebujeme a jestli jim patří budoucnost. Otázkou je, kdo bude obnovitelné zdroje provozovat.

HN: Jenže bez těch velkých instalací můžeme jen těžko splnit cíle, které máme před sebou a s nimiž přichází Evropská komise. Nepotřebujeme tedy obojí, malé i velké instalace?

Souhlasím, ty zdroje se doplňují. S potěšením jsem sledoval, když Evropská komise oznámila program RePowerEU. V něm navrhuje navýšit cíle podílu obnovitelných zdrojů energie do roku 2030 ze 40 na 45 procent. Podíl elektřiny ze slunce a větru by se měl v EU zdvojnásobit. A pozor, většina elektřiny ze slunečních elektráren by měla být vyráběna na střechách. Takže i Evropská komise upřednostňuje sluneční elektrárny na střechách. V tomto jsme EREF i Komora obnovitelných zdrojů energie s Evropskou komisí zajedno.

 

HN: Co vidíte jako hlavní úkoly pro Česko, aby tyto cíle naplnilo? V tuzemsku na obnovitelné zdroje energie nyní připadá jen necelých 15 procent.

V Česku musíme odblokovat ty mentální bariéry, které máme. Například kdykoliv politici začnou mluvit o tom, že v Česku dostatečně nesvítí slunce a nefouká vítr, tak to není pravda, to je pouze ta mentální bariéra. Stačí přejet hranice do Německa a hned vidíte, že to jde. Obrovský problém máme u větrných elektráren, ty u nás skoro nestavíme, přitom i v Česku mají potenciál a dobře se doplňují s fotovoltaikami. Větrné elektrárny teď vyrábějí necelé procento elektřiny, přitom jejich potenciál je 10 až 28 procent spotřeby elektřiny.

HN: Kromě toho, že se angažujete v EREF a Komoře obnovitelných zdrojů energie, také vedete Komisi Rady hlavního města Prahy pro udržitelnou energii a klima. Jaké tam zatím máte výsledky?

Loni se nám podařilo ustanovit Pražské společenství obnovitelné energie, což je vůbec první energetická komunita v Česku. Je to příspěvková organizace, do které se může kdokoliv registrovat. Problém však je, že nám v Česku stále chybí legislativa, jež by komunitní energetiku podporovala.

HN: Chybí, ale už je v přípravě. Má to být součástí nového energetického zákona, na kterém pracuje ministerstvo průmyslu a obchodu. Už příští rok by měla být možná.

Ano, pracuje se na tom, ale pořád si netroufám říci, že se tomu v Česku fandí.

HN: Co jste za ten rok, od doby, kdy Praha přijala klimatický plán do roku 2030, ještě stihli udělat?

Za jeden rok má Praha nainvestováno v projektech, jejichž celkové náklady budou téměř sedm miliard korun, což je více, než se očekávalo. Když od toho odečteme metro D, jde přibližně o 3,7 miliardy korun. Přitom původně jsme počítali se třemi miliardami. Praha využila maximálně příležitostí evropských fondů. Máme schválené investiční dotace do fotovoltaik v rámci Pražského společenství obnovitelné energie a peníze jdou i na energetické úspory. V prvním balíku začínáme budovat 40 fotovoltaických elektráren na domech zhruba za 300 milionů korun, včetně oprav střech. Z toho přes 150 milionů budou investiční dotace. S projekty už se začalo a v rámci společenství se staví první fotovoltaická elektrárna. Bude na bytovém domě na Černém Mostě a zařizuje to městská firma Technologie hlavního města Prahy. V rámci společenství se blížíme celkovému výkonu 10 megawattů.

HN: Kromě fotovoltaiky Praha avizovala i další zajímavé projekty, například vybudování městské bioplynové stanice nebo využívání tepla z odpadní vody. Jak jste v tom pokročili?

S bioplynkou to je složitější. Měli jsme studii proveditelnosti na bioplynovou stanici v rámci ZEVO (zařízení pro energetické využití odpadu – pozn. red.) Malešice. Nicméně narazili jsme tam na problém se stavební uzávěrou, vyhrazeným ložiskem kaolinu a s městskou částí. Vedení města to tedy přehodnotilo a teď je v přípravě nákup existující bioplynové stanice, která je hned za okrajem Prahy.

HN: O jakou bioplynovou stanici jde?

Konkrétní být nemohu, to je věcí politického rozhodnutí. Kromě této bioplynové stanice bude město ještě nakupovat pozemek, kde bude rozvíjet další technologii pro výrobu bioplynu. Jedna technologie bude určena pro zpracování gastroodpadu, který se nyní z Prahy vozí do Přibyšic za Konopištěm. Druhá suchá bioplynová stanice bude pro bioodpad z domácností z celé Prahy. Vyrobený bioplyn se bude čistit a vtláčet do plynové  sítě.

HN: Kdyby se koupila již hotová bioplynová stanice, tak by ten systém mohl začít fungovat poměrně brzy, ne?

Ano. Ale bude nutné tam provést technické změny, aby mohla zpracovávat biologicky rozložitelný komunální odpad. Za dva tři roky by to mohlo fungovat.

HN: A co získávání tepla z odpadní vody?

Už se pracuje na technickém řešení Energocentra na využití tepelného potenciálu odpadních vod z pražské ústřední čistírny. V první etapě se počítá s tím, že velkokapacitní tepelná čerpadla nahradí stávající zdroje Juliska a Veleslavín a obslouží jejich zákazníky.

HN: Jaký má taková výroba tepla potenciál?

Ohromný. Přes 200 MW tepelného výkonu. Téměř dvojnásobek toho, co právě staví ve Vídni. Kdybychom se dostali do existující soustavy zásobování teplem, mohla by pokrýt až třetinu tepla dnes získávaného z Elektrárny Mělník. Teplotní rozdíl mezi odpadní vodou vtékající do Vltavy a vodou ve Vltavě je víc než 10 stupňů. Na Energocentrum by se mohl napojit i velký rozvojový projekt Bubny-Zátory, včetně nové budovy Pražské filharmonie.

Navíc navrhujeme, aby si Praha nechala vypracovat studii na využití tepla z říční vody na celém toku Vltavy. Potenciálu pomáhá Vltavská kaskáda. A máme i další nápady. Hodně sleduji prognózy, kam energetika půjde. Sleduji například Mezinárodní energetickou agenturu (International Energy Agency, IEA) či Bloomberg New Energy Outlook a panuje shoda na tom, že nositelem dekarbonizace bude elektřina. Promění se výroba tepla jak v domácnostech, tak ve firmách i v teplárenství, tepelná čerpadla budou hrát dominantní roli v tomto přechodu.

HN: Kdy bude projekt tepla z odpadní vody v Praze fungovat a na kolik investice vyjde?

Je to obrovský projekt, na který můžeme čerpat podporu ze dvou finančních zdrojů. Investiční náklady mohou vyjít až na jednotky miliard korun. Finance na to můžeme získat z Modernizačního fondu a také bychom rádi soutěžili o podporu z celoevropského Inovačního fondu. Projekt musí mít významný inovativní charakter, aby měl šanci na úspěch. V Praze chceme použít nejnovější technologii tepelných čerpadel v kombinaci s elektřinou z obnovitelných zdrojů energie a tím dosáhnout výroby stoprocentně klimaticky neutrálního tepla a chladu. Počítáme s koncem roku 2025, což není zase tak za dlouho. Tehdy počítáme s prvním vyvedením tepla do Dejvic, Bubenče a na Julisku a propojením s teplárnou Holešovice. Pak by se dalo pokračovat dál.

HN: Už jste to někde viděl fungovat?

Ano, například v Helsinkách takto teplem zásobují 80 procent obyvatel města připojených na centrální zásobování teplem. Vodu tam berou z moře a z odpadní stoky. Podobný zdroj mají ve Stockholmu a nyní ho staví také Vídeň.