Nabízíme vám rozhovor s Olgou Sommerovou, kterého se ujala Barbora Tachecí v magazínu Víkend MFD u příležitosti slavnostního uvedení filmu na festivalu v Karlových Varech.
Biju na poplach
Není trošku nuda dělat film o někom, kdo je dokonalý?
Nabízíme vám rozhovor, kterého se ujala Barbora Tachecí v magazín Víkend MFD u příležitosti slavnostního uvedení filmu na festivalu v Karlových Varech. Marta je neuvěřitelně vzácný člověk. Nezávidí a nepomlouvá, neslyšíte, že by o někom řekla něco špatného. Všichni, kdo ji znají, o ní mluví v superlativech.
Svým životem dokázala, že má jasně vyrýsovaný morální profil, ale na úplnou dokonalost ani jedna nevěříme. Nenašla jste na ní žádnou chybičku?
No skáče do řeči! (smích). Jestli chcete tu největší chybu, kterou potom filmařka ve střižně obtížně snáší, tak to je ono. Zkuste si to pak stříhat!
Z filmu je patrné, že si paní Kubišová všechno ráda dělá sama. Když ji chce muž pomoci do kabátu, málem by ucukla. Překvapilo vás to?
Sama taková nejsem, proto mi to připadá nepochopitelné. Já když mám těžkou tašku, tak ať ji chlap nese. Ale ona všechno sama sama. Nezapomeňte, že Marta žije od devětatřiceti sama, to je skoro půl života. Musela se úplně sama o všechno včetně dítěte postarat, a to, že si už nenabrnkla žádného muže – to nějak k Martě patří. Prožila dvě manželství, ani jedno nebylo dlouhé, a jak říkala, vdávat se nikdy nechtěla. Marta je nemanipulovatelná, ale když jí tehdy budoucí manželé řekli: pojď, vezmeme se, ona odpověděla: Proč ne?
Teď by to už zřejmě žádnému muži neřekla, že?
Má dokonce s dcerou úmluvu, že kdyby s tím přišla, má Kateřina okamžitě volat psychiatrii. Je paradoxní, že koncem šedesátých let byla Marta považována za sex symbol, ale vůbec si neuvědomovala, že je krásná, ani nevnímala, že o ni mají muži zájem. Ve filmu říká, že byla vychovaná jako maloměšťácká holčička. Mimochodem, oba její manželé byli filmoví režiséři.
Proč vlastně po svém druhém manželství skončila s muži obecně? Co ji od mužů odstřihlo?
Musela se hodně ohánět, aby sama své dítě uživila a vychovala. A jsou takové ženy, které se soustředí na dítě natolik, že nevidí nalevo napravo. Anebo nechtějí svému dítěti přivést jiného tatínka.
Zajímavý moment ve filmu je, když se paní Kubišová přivine emocionálně k Milanu Heinovi v okamžiku, kdy jí řekne, že je homosexuál.
To je přece známá věc, gayové jsou totiž naši nejlepší kamarádi.
Její odstřižení od mužů musí být způsobeno něčím ještě silnějším, než starost o dítě. Vypadalo to, že muže nemá ráda.
Marta má muže ráda, ale dvě manželství jí stačila, nechtěla už s nimi sdílet domácnost. Abych pravdu řekla, ani se jí nedivím! (smích). Všechnu svou lásku dala dceři a zvířatům.
Taky na plátně přímo říká: manželé si vždycky stěžovali, že nejdřív je Kačenka, pak máma, pak zvířata, pak dlouho nic a pak oni.
Je taková, hotovo dvacet. Ve skutečnosti ctnostně vychovaná dívka z malého města, navenek sexy symbol, nádherná žena s erotickým hlasem.
O tom ve filmu mluví Jiří Černý, že za Martiným umlčením mohla být závist manželek komunistických papalášů, které říkaly: Vypadá jako děvka, zpívá jako děvka.
Důvod byl především politický, a tím byla Modlitba pro Martu. Marta ji nazpívala, když do Československa vtrhly ruské tanky, a ta píseň se stala protestsongem, hymnou okupované země. To nemohli normalizační bolševici strávit.
Když Martina dcera Kačenka ve svých deseti letech za revoluce poprvé uviděla klipy z šedesátých let, byla překvapená, jak byla její máma tehdy nádherná. Člověk by řekl, že taková hvězda jako Marta dostane všechno na zlatém podnose …
Martina kariéra byla strmá, protože byla nadaná, muzikální a navíc její hlas byl bezkonkurenční, originální. A když jí potom ze dne na den zakázali zpívat, Marta se nehroutila z toho, že přišla o kariéru, protože jí dosud šlo všechno snadno, nemusela svou profesní dráhu zaplatit mimořádnými oběťmi. Měla vztek na ten hnusný režim, který zničil tolik talentovaných existencí, ale nesla to s pokorou. Když říká, že jí zákaz zpívání nevadil, nikdo to nepochopí.
Vy jste to pochopila?
Abych pravdu řekla, nepochopila. A navíc, pro moje dokumentární drama by bylo lákavější, kdyby Marta tu zlovůli bolševiků nesla těžce, třeba jako Věra Čáslavská. Ale Věra i Marta byly hrdé, nikdy by se s režimem nemohly paktovat za cenu ztracené sebeúcty.
Ve filmu na toto téma říká, že v porovnání, jaké hrůzy se děly této zemi, je její zákaz zpívat úplná maličkost.
Představte si: máte hvězdnou kariéru, tleskají vám, vyděláváte peníze a pak jdete lepit pytlíky! Málokdo z nás by to unesl. A navíc, česká kultura přišla o desítky dalších Martiných písní, které za těch dvacet let mohla nazpívat.
Myslíte jako Helena Vondráčková?
Netahejte sem, prosím, Helenu Vondráčkovou. Všimněte si, jak o ní Marta ve filmu hezky mluví.
Cituji: “ Helenka byla jako květinka, motýlek, pořád se usmívala.“ Ani stopa smutku, že Helena zpívala, protože s komunisty uměla vyjít.
To je důkaz Martiny velkorysé nezávistivé povahy, o níž jsem mluvila. Lidi se jí ptali, jestli v průběhu oněch dvaceti let své kolegy aspoň sledovala. A ona říkala: „Ne, na televizi jsem se vůbec nedívala. Věděla jsem, že moji kolegové kráčejí po minovém poli, a to bych já nedokázala.“
Nezastyděla jste se při točení filmu, že jste ty pytlíky nelepila taky?
Já jsem nedostala nůž na krk jako Marta, byla jsem tehdy studentka, takže jsem to dilema nemusela podstoupit. Martina tehdejší herecká kolegyně Iva Janžurová ve filmu říká: „Mysleli jsme si, že si nezadáme a tak jsme to všelijak pytlíkovali, ale nevím, jestli to bylo k něčemu dobrý.“ A právě to faustovské téma mě vzrušovalo nejen u Marty, ale i u Věry – podat ďáblovi ruku a zachránit si kariéru a pohodlný život, anebo mu říci NE. Spolčení s ďáblem je lákavé, ale jedno je jisté, ztratíte duši. Věra ani Marta ji neztratily, utkaly se s Mefistem bolševikem, duši a čest si zachovaly, a to byly tehdy mladé sedmadvacetileté ženy. A to je něco působivého, před čím musí smeknout každý, protože my všichni během života bojujeme s dilematy mnohem méně osudovými.
Bolševik tady nadělal mnoha lidem ještě mnohem větší zlo, ničil zdraví, mučil, ukončoval životy lidí. Přesto když v Magickém hlasu rebelky vidím střih – střih – střih a Martu už ne mladou, téměř mi to vžene slzu do očí. Vám ne?
Já se u toho filmu taky dojímám, těch okamžiků je v osudu Marty dost. A skrze ty emoce chci na příběhu Marty, podobně jako v jiných svých filmech znovu ukázat na ten hnusný zločinný režim, který bohužel znovu a znovu vystrkuje růžky, a já se ptám, proč tolik lidí zapomíná, co to bylo za hrůzu, lež a nespravedlnost. Se stejným záměrem jsem točila filmy o politických vězních padesátých let, kteří byli deset let v kriminálu, a prožili zoufalství, o němž se současným voličům komunistů ani nezdálo. Takže film o Martě je mým dalším bitím na poplach, abychom se i dnes bránili totalitním praktikám.
Ptala jste se někdy sama sebe, jestli byste dokázala to, co ona?
To nikdo nemůže říct, dokud není před to dilema postaven. Můžete si říct, že se režimu nedáte, ale nikdy nemůžete s jistotou vědět, jak se zachováte. Jediné, co vím naprosto jistě, je, že bych za své děti položila život.
V jednom místě filmu Marta říká, že kdyby jí nezakázali zpívat, nikdy by neměla šanci poznat tolik skvělých lidí, jako poznala v Chartě.
To byla odměna za to, čím vším musela projít. Když jsme natáčeli v Zemské porodnici, kde Marta v roce 1972 porodila mrtvé dítě, a prožila dvě klinické smrti, doktor Pařízek řekl, že to byl následek stresu – okupace, zákaz zpívání, soud o podvržené pornografické fotografie, které byly oficiálním důvodem pro konec Martiny kariéry, a potom ta normalizační beznaděj, v níž žila v manželství s Janem Němcem.
Fotografie z první svatby s režisérem Janem Němcem, které si Marta prohlíží s dcerou Kateřinou, vzbuzují radost a naději.
Honzu Němce, Martina prvního manžela a skvělého filmaře mám moc ráda. Martu víc než zákaz zpívání trápilo to, že Honza tady už nemůže točit filmy. Myslím, že jejich vztah doplatil na normalizační beznaděj, na to, že ani jeden nemohl dělat svou profesi. Honza se rozhodl pro exil, a Marta chtěla zůstat tady. Vlastně je rozdělila ta hnusná doba. Jak Marta říká: „Všechno bylo proti nám.“ Byl to další bolševikův zářez.
Ve filmu pracujete s velkým množstvím archivních záběrů. Kolik času jste nad archivy strávila?
S filmovými archivy pracuju ráda, je to vzrušující objevná práce. Martin osud je pevně spjatý s dramatickou druhou polovinou 20. století. Nadějeplné Pražské jaro, zlatá šedesátá léta včetně Martiných klipů z té doby, a potom ten bolestný tvrdý zásah, ruská okupace roku 1968. Málokdo dnes ví, že během invaze zahynulo 108 českých občanů. A potom zase naděje, revoluce roku 1989 a Martin hvězdný comeback, kdy její Modlitbě naslouchalo plné Václavské náměstí. Byla jsem nadšena ze záběrů z jejích koncertů v roce 1990, z ovací publika, které na Martu nezapomnělo, a postavilo si ji na piedestal jako hrdinku protikomunistického odboje.
Ve filmu se mihne i Husák a k nabitému sálu aparátčíků přednáší: V následujících letech, soudruzi, budeme budovat rozvinutou socialistickou společnost“ a přitom víte, jak Marta v té době žila, a máte vztek.
Tu dobu jsem prožila, nejhnusnější byla prolhanost toho režimu. Ještě dnes cítím tu depresivní beznaděj, ale měla jsem kliku, že jsem studovala na FAMU, a to byl relativní ostrov svobody.
Našla jste při hrabání se v archivech něco mimořádného, co vám vyrazilo dech?
Našla a jásala jsem. Zcela náhodně jsem objevila v Originálním Videojournalu záznam ze schůzky mluvčích Charty 77 Marty Kubišové, Jaroslava Šabaty a Ladislava Hejdánka. Jako dokumentaristka jsem byla šťastná, že Martino roční angažmá ve funkci mluvčí můžu konkrétně doložit. A zároveň s tím jsem v archivu našla hudební klip, v němž Marta zpívá píseň Tvé jméno Jan, modlitbu za profesora Jana Patočku, prvního mluvčího Charty, který zemřel po vysilujících výsleších StB. Text písně napsal Pavel Kohout, a ještě při natáčení filmu jsme netušili, že tenhle filmový klip vůbec existuje.
Když ve filmu Marta prohlíží s Pavlem Kohoutem fotky ze setkání disidentů na Hrádečku, Pavel Kohout to komentuje slovy: „Tyhle fotky mají jednu nevýhodu, vypadá to jako veselé historky z natáčení, jenže ona to byla svízelná doba.“ Jak se vám líbí seriály, které tuto dobu vykreslují jako mírumilovnou cestu růžovým sadem, na které je čas na řadu domácích srandiček?
Uvádění prolhaných seriálů a filmů z doby normalizace, které lakovaly skutečnost na růžovo, považuju za selhání médií v zemi, kterou zužovaly padesát let dva totalitní režimy, odkud dvě stě tisíc lidí emigrovalo, kde byli lidé vyhazováni ze škol, ze zaměstnání, zavíráni do vězení, mučeni, a kde také pod dohledem Státní bezpečnosti nepřátelé režimu umírali. Zajímalo by mě z psychologického hlediska, kdo se na tuhle lež rád dívá. Možná jsou to ti, kterým se stýská po starých pořádcích, kdy byli sice nekvalitně, ale přece jen krmeni za mřížemi jako v zoologické zahradě. Komunismus považuju za nejzhoubnější režim na naší planetě, má na svědomí sto miliónů mrtvých.
Proto jste aktivní občansky i dnes?
Mně vadí každé zapovídání svobody. A cítím to bohužel i dnes po čtvrt století demokracie v naší zemi. Postupné omezování svobod považuju za novou plíživou normalizaci. Marta se v mém filmu sama sebe ptá, proč už pětačtyřicet let zpívá „teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých se k tobě navrátí“, když se to pořád neplní. A stejně tak mi ukracování svobody vadí v osobním životě – jakmile cítím, že mi někdo bere svobodu a tlačí mě tam, kam nechci, okamžitě jdu pryč nebo se proti tomu postavím.
To je důvod, proč žijete sama?
Věra Čáslavká, teď Marta Kubišová – kdo může na tuto dvojici ve vašich filemch navázat?
Tu otázku mi nedávno taky někdo položil, a já na nikoho nepřišla. Samozřejmě, že lidí, kteří se postavili komunistickému nebo nacistickému režimu, ještě pár žije. Ale pro film potřebuju, aby za takovým člověkem bylo nějaké výrazné dílo. A když máte dvě takové pecky, jako je Věra a Marta, tak už se těžko někdo s obdobným osudem hledá. Byl by to třeba Martin Jirous nebo Václav Havel, ale ti už nežijí.
S Václavem Havlem jste ale točila, že?
Točila jsem s ním o jeho Žebrácké opeře, o mluvčích Charty, a považuju ho po Masarykovi za nejdůležitější politickou a mravní osobnost, kterou tato země dala národu. Ale hrdinové umírají. S těmi, kteří se v padesátých letech postavili komunismu, jsem ještě stihla pár filmů natočit. Teď už ale umírají i hrdinové třetího odboje, chartisté. A ptám se: kde se v tomto národě objeví další hrdinové, když už nemají možnost projevit svou statečnost s tak bezohlednými protivníky jako byli nacisté a komunisté.
Dala byste se v sama všanc cizí kameře?
Dala jsem se jednou všanc dceři Olze, která o nás dvou natočila krátký film Necenzurovné rozhovory. A jestli bych to měla udělat znova, tak zase bych do toho šla jedině s ní. Protože pak bych mohla být ve střižně, abych si ten film taky hezky zautorizovala (smích). Znám všechna ta úskalí, znám to celé z druhé strany.
Myslíte jak udělat z jednoho člověka jiného člověka?
Své filmy dávám autorizovat vždycky, takže já nikoho za cenu senzací bulvárního charakteru nepodvedu, ale obdivuju všechny, kteří se mi kdy dali všanc.
Když jste točila Magický hlas rebelky, hledala jste těžko hranici, nač se ještě ptát a co už je opravdu jen její věc?
Mám zásadu, že se můžu ptát na všechno. Stejně se nakonec rozhoduju, jestli to do filmu dám nebo nedám, a ještě je to celé jištěné tou autorizací. Dokumentarista by měl být přesvědčený, že se může zeptat na cokoliv.
Nikdy jste neměla pocit vetřelce?
Měla, nerada totiž přivádím lidi do rozpaků. To nebyl případ Marty – ta je upřímná, a říká, že teď v sedmdesáti si už může dovolit říct cokoliv. Ale kolikrát se peru s tím, jestli se na nějakou věc můžu zeptat, jestli není příliš intimní nebo nepříjemná – ale umím se překonat.
Položila jste nějakou takovou otázku Martě?
Ano, šlo o jejího druhého manžela.
Ale ve filmu to je: Marta sedí v Archivu bezpečnostních složek a poprvé vidí černé na bílém, že její bývalý manžel na ni donášel.
Černé na bílém to viděla poprvé. On byl úkolován k tomu, aby ji odvedl od aktivit v Chartě. Je to drama, když člověk jako Marta, která obětovala kariéru v odporu proti bolševikovi, má muže, kterému důvěřuje, a ten ji s tím nepřítelem podvádí.
Premiéru má Magický hlas rebelky na karlovarském festivalu, bude u toho Marta Kubišová i Kateřina. Máte nějaké vnitřní chvění?
Nemám chvění. Když jsem přesvědčená, že jsem udělala svou práci, jak nejlépe jsem dovedla, a že je to působivé, nemám trému. Zní to jako klišé, ale nejkrásnější na každém díle je jeho dělání, ta cesta. A taky příležitost poznat takovou osobnost jako je Marta, a poznat ji při společné tvorbě. Je to jako láska, to je taky každodenní tvorba.
