Hlavy členských států EU na mimořádném summitu v neděli 25. listopadu podpořili dohodu s Velkou Británií o Brexitu. V prohlášení unijních představitelů zaznělo, že lepší dohody nebylo možné dosáhnout, totéž tvrdí britská premiérka Theresa Mayová. Nyní je dohodu zapotřebí na obou stranách ratifikovat. Zatímco ratifikace v Evropském parlamentu a Radě Evropy podle všeho nebude problém, v britském parlamentu je situace podstatně složitější.
Skupina kolem premiérky Mayové je totiž prakticky jediná, která přijetí dohody prosazuje. Jednoznačně proti jsou zatím opoziční síly – Skotská národní strana (Skotové velkou většinou hlasovali pro setrvání v EU), liberální demokraté i labouristé. Někteří jsou proti vystoupení, jiným se nelíbí podmínky dohody. Ještě horší pro Mayovou je, že je dohoda nepřijatelná pro koaličního partnera, severoirskou unionistickou stranu DUP – její představitelé se z pochopitelných důvodů odmítají smířit s hranicí mezi Severním Irskem a Irskou republikou. A aby problémů nebylo málo, proti ratifikaci se staví i někteří poslanci samotné premiérčiny Konzervativní strany.
Hlasování ve Westminsteru proběhne v prosinci. Theresa Mayová je samozřejmě zkušená a schopná politička a v současnosti dělá, co může, aby situaci zvrátila a dohodu prosadila, ale výsledek je pořád nejistý a spíš nepravděpodobný. V případě zamítnutí je budoucnost zcela chaotická – Británie má opustit EU v březnu 2019. Podle jednoho scénáře by se tak stalo bez jakékoli dohody, což by pro zemi znamenalo obrovské problémy v každodenním fungování (katastrofické varianty hovoří o zákazu přistávání britských letadel na letištích EU). Jiná varianta hovoří o prodloužení přechodného období a případně i o novém referendu o Brexitu. Téměř jisté je, že by padla vláda Mayové, což by zemi samozřejmě ke klidu nepomohlo.
Co z toho plyne pro zbytek Evropy? Že ani tak stabilní tradiční demokracie jako Spojené království není imunní proti nezodpovědným experimentům. Referendum o Brexitu vyhlásil někdejší konzervativní premiér David Cameron jako politický nástroj proti nacionalistické straně UKIP, která protievropskou rétorikou konzervativcům ubírala hlasy. Představoval si, že lidé odchod z EU odmítnou, čímž straně UKIP seberou vítr z plachet. Jenže tím vypustil z láhve džina v podobě nejrůznějších nereálných slibů, matení a vyložených lží, plebiscit skončil o pár procent ve prospěch Brexitu a země od té doby řeší problém, který by vůbec nemusel nastat, nebýt toho hazardního pokusu o politické body. Není tajemstvím, že největší předreferendoví proponenti Brexitu z politiky (a místy paradoxně i ze země) dávno odešli a nechali horký brambor v ruce Mayové a jejím lidem. Británie se z celé šlamastiky nakonec coby silný a bohatý stát nepochybně oklepe, ale i tak ji to hodně a zbytečně bolí – a představa, že by něco podobného měla zažít malá země s mnohem větší závislostí na EU, například Česko, je po téhle zkušenosti dosti děsivá. Dobrý důvod k tomu, nechat referenda tam, kam patří – ideálně na místní a obecní úrovni.
Rani Tolimat
