Nezávislé postsovětské země Střední Asie – Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán a územně nejrozsáhlejší Kazachstán – sdílejí společný dějinný prostor tak trochu uvězněny mezi kolosy Ruska a Číny jako mezi Skyllou a Charybdou. Již třicet let budují vlastní identitu a vyrovnávají se s následky kolonialismu, ale stále jsou v zajetí ruského kulturního vlivu a mediální propagandy. Mnoho Středoasijců vidí svět prizmatem ruské televize a platí čínskou peněženkou. Čína významně posílila svůj ekonomický vliv na středoasijské sousedy od doby, kdy tyto země před třiceti lety získaly nezávislost na řevnivé a stále rozpínavé Moskvě.
Nyní vyvažují svoji pozici nejen mezi Ruskem a Čínou, ale také dalšími geopolitickými partnery – Tureckem, Spojenými státy a Evropskou unii.
Fasádní demokracie
Až na Kyrgyzstán jsou někdejší asijské svazové republiky „fasádními“ demokraciemi s tuhým autoritářstvím. Za vznosnými ústavami plnými ochrany lidských práv se skrývají postkoloniální režimy s prvky asijského despotismu a nepotismu, které se opírají o všemocné a kruté tajné služby. Jedinou výjimku tvořil Kyrgyzstán, který po Tulipánové revoluci v roce 2005 a krvavých nepokojích v roce 2010 nastoupil cestu demokratického vývoje.
Ve zbývající čtveřici středoasijských států zůstala moc v rukou pohrobků komunistického režimu, kteří ani neprovedli skutečnou demokratizaci, ani nedotáhli ekonomické reformy. Záhy totiž přišli na chuť skoro absolutní neměnné moci a možnosti de facto „privatizovat“ země, které jim spadly do klína. Postkomunističtí vůdci petrifikovali moc a učinili ji lénem, jejich následníci tuto moc udržují – oligarchicky ovládají obrovské zdroje, třímají neuvěřitelnou moc, znemožňují vznik opozičních politických stran i politickou soutěž, přiškrcují občanskou společnost, omezují svobodu medií, ohýbají právní řád ve svůj prospěch.
Porušování lidských prav jako modus vivendi
Pod záminkou prevence krvavých nepokojů, „barevných revolucí“ a boje proti extrémismu dopouštěli se středoasijští vůdci brutálních represí proti svým politickým odpůrcům, včetně jejich kriminalizace a mučení. Například v roce 2005 uzbecký diktátor Islam Karimov nechal krvavě potlačit mírné protesty v Andižanu, při kterých vládní ozbrojené složky obklíčily a popravily několik set (podle některých zdrojů několik tisíc) neozbrojených lidí. Byl to jeden z největších státem organizovaných masakrů na světě, srovnatelný s krveprolitím na pekingském náměstí Nebeského klidu. Začátkem dvacátého století se Uzbekistán společně s Turkmenistánem dostaly na předposlední příčku v žebříčku míry demokracie, pod nimi zůstala už jen Severní Korea.
Výměna vládců nevedla k demokratizaci režimu. V Turkmenistánu v roce 2006 po smrti Saparmurata Nijazova, nazývaného „Otec Turkménů“, stanul v čele státu Gurbanguli Berdymuhamedov; v Uzbekistánu v roce 2016 nahradil zesnulého Islama Karimova Šavkat Mirzijojev; v Kazachstánu v roce 2019 Nursultan Nazarbajev předal moc Kasymu-Žomartu Tokajevovi.
V Tádžikistánu po rozpadu SSSR a občanské válce vládne doživotní prezident Emómalí-ji Rahmón. Právě tohoto prezidenta pochválil Miloš Zeman za tvrdý boj proti islámskému radikalismu, který je ve skutečnosti rouškou pro masivní politické represe a soustavné porušování lidských práv, včetně protizákonného věznění a mučení.
USA a Střední Asie
Brutalita, s kterou autoritářští vládcové v Uzbekistánu, Tádžikistánu či Turkmenistánu potlačovali i pouhé náznaky islámského extrémismu v zemi, jim paradoxně vysloužila mezinárodní podporu mnoha západních států, včetně Spojených států amerických. Po teroristických útocích z 11. září 2001 a vyhlášení globální války proti terorismu USA začalo dodávat zbraně všem pěti středoasijským státům, především Uzbekistánu, který nabídl k dispozici USA své vojenské letiště Karshi-Khanabad blízko afghánských hranic.
Důvěru k politice USA posiluje odpor Washingtonu proti utlačování Ujgurů a dalších muslimských menšin v provincii Sin-ťiang na severozápadě Číny. „Spojené státy nebudou nečinně přihlížet, jak čínská komunistická strana porušuje lidská práva Ujgurů, etnických Kazachů a členů dalších menšinových skupin v Sin-ťiangu,“ prohlásil v červenci 2020 tehdejší americký ministr zahraničí Mike Pompeo. Americká obrana práv čínských muslimů je o to důležitější, že žádný ze středoasijských vůdců se nepostavil proti genocidě etnických bratrů v provincii Sin-ťiang.
Rusko a Střední Asie
Střední Asie byla po staletí koloniálně podmaňována Ruskou říší a jeho následníkem Sovětským svazem. Rusko však i nadále zůstává nejdominantnějším aktérem ve Střední Asii a udržuje mimořádný kulturní, mediální a hospodářský vliv na území všech pěti bývalých sovětských republik.
Nejchudší státy Střední Asie – Tádžikistán a Kyrgyzstán – jsou závislé na Rusku ekonomicky, protože milióny tamních obyvatel jezdí do Ruska jako gastarbeitři a zajištují tak značný podíl finančních toků do vlasti. Rusko nejen profituje z levné pracovní síly a možnosti investovat u sousedů, ale buduje vlastní „protiváhu“ Evropské unie – Eurasijskou ekonomickou unii (zkratka EAEU), sdružující Ruskou federaci, Kazachstán, Kyrgyzstán, Arménii a Bělorusko. Tádžikistán a Uzbekistán členství v unii zvažují. Je zajímavé, že myšlenku vytvoření společného hospodářského celku postsovětských států navrhl někdejší kazašský prezident Nursultan Nazarbajev. Bývalá americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová označila Euroasijskou unii za součást pokusu o opětovnou sovětizaci regionu.
Turecko a Střední Asie
Rusko je země nostalgie. Ztraceným rájem není jen Sovětský Svaz, ale i doby ruského impéria, kdy Rusko „vyhrálo“ nad Velkou Británií takzvanou „Velkou hru“ o vliv ve Střední Asii. Turecko je další velmocí, která sní svůj velký neo-osmanský sen o obnovení vlivu na území někdejšího impéria. Pod vedením autoritářského prezidenta Erdogana vábí Středoasijce zdůrazňováním společných kulturních, etnických a náboženských kořenů.
Čína a Střední Asie
Ačkoliv veřejným míněním ve středoasijském regionu inklinuje spíše k Moskvě než k jinému uchazeči o přízeň, je to Čína, kdo potichu vítězí v novodobé „Velké hře“. Čína nejen masivně investuje do těžby nerostů, ale získává stále větší podíl na ekonomice středoasijských států vstupem do zemědělství a výroby potravin, výstavbou klíčové infrastruktury (silnic, železnic, telekomunikací), prostřednictvím online obchodů (například Taobao nebo Alibaba) a v neposlední řádě půjčováním miliard dolarů místním diktátorům, což vytváří silnou finanční závislost středoasijských sousedů.
Moskva nemá sílu a zdroje aby bránila rozšíření čínského vlivu ve Střední Asii a vnímá Čínu především jako silného partnera pro konfrontaci se Západem, aniž by se obávala, že tato strategie bude pro ní osudná.
EU a Střední Asie
Evropská Unie se těší ve Střední Asii a Kazachstánu velkému respektu jakožto civilizační demokratický ideál. Málokdo ví, že Kazachstán již před dvěma desetiletími vytýčil vstup do EU jako dlouhodobý strategický cíl (část kazašského území leží na evropském kontinentu). Na druhé straně politické a hospodářské aktivity evropských států v zemích Střední Asie jsou zanedbatelné, zejména v porovnání s Ruskem, Čínou, Tureckem nebo USA.
Dlouhé čekání na demokratické změny
Paradoxně žádná z geopolitických velmocí, ať už jde o USA, Čínu, Rusko, Turecko nebo Evropskou unii, nemá zájem o radikální demokratické změny s případnou destabilizací autoritativních režimů ve středoasijských postsovětských republikách – Uzbekistánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu či Kazachstánu, jak tomu bylo v sousedním Kyrgyzstánu. Nicméně bez respektování lidských práv, demokratických změn, nastartování politického procesu, svobody tisku a fungování právního státu nemůže existovat stabilní a prosperující Střední Asie – klíčová geopolitická oblast severně od Afghánistánu, která se má proměnit v stabilizační pilíř mezi rozpínavým Ruskem, ekonomickou velmocí Čínou a neklidným Blízkým východem s válčící Sýrií a hrozbou islámského radikalismu.
Celý text je zde:
Džamila Stehlíková pro Topaz
Foto Anna Silbermann, Almaty
