Zemřel pan prezident Václav Havel. Ke kostelu svaté Anny, z něhož svým úsilím právě on učinil kulturní centrum Pražská křižovatka, se vinul tichý zástup těch, kteří mu přišli dát poslední sbohem a vyjádřit úctu a lásku. Po stranách rakve stála čestná stráž, byli to přátelé z disentu, spolupracovníci v jeho prezidentském úřadu anebo lidé, kteří s ním vytvářeli kulturní a politické hodnoty jeho doby. Po levé straně rakve jsem stála já a Kateřina Jacques, po pravé straně Martin Bursík. Dívala jsem se na občany procházející přede mnou, a ve chvíli, kdy se před rakví pokřižoval a poklekl starý muž v doprovodu svého malého vnuka, jsem si uvědomila, že takové nanebevzetí se už nikdy žádnému politikovi v naší zemi nemůže přihodit. Najednou se ozval třesk, a těsně vedle Martina spadl na zem skleněný anděl Bořka Šípka, zavěšený nad rakví. Martin nehnul brvou, a po vymezené době jsme byli vystřídáni dalšími čestnými strážci, kteří čekali v předsálí. Byla mezi nimi i moje Věra Čáslavská, která tak věřila na to, že střepy přinášejí štěstí, že poté, co někdo na lopatku zametl rozbitého skleněného anděla a hodil ho do pytle na odpadky, ponořila se do hlubin pytle a vytáhla střep. Martin Bursík se ale rovněž ponořil, a vytáhl dvě skleněná křídla. Jedno dal mně, a jedno si nechal. Věra to pozorovala s nevolí, protože to přece byla ona, která měla nápad přivlastnit si skleněný vzkaz od rakve Václava Havla. Následující den Věra vstoupila do mého bytu a řekla: Dej mi křídlo! Přitom se smála, protože parafrázovala Erbenovu Polednici: Dej sem dítě! Křídlo leželo na stole v kuchyni, a já jí ho odevzdaně předala. Věra mi za to dala svůj střep. Za pár dní jsem tu komickou příhodu vyprávěla Martinovi a on mi džentlmensky daroval svoje andělské křídlo.
Při diskuzích, které jsme spolu s Věrou mívaly po uvedení filmu Věra 68, byla naším největší sporem, který u diváků vyvolával smích, a já raději odcházela na toaletu, kauza skleněného andělského křídla. Věra fabulovala, to křídlo pravděpodobně spadlo na hlavu právě jí. Já dokumentaristka, zvyklá držet se faktů, jsem byla proti jejímu talentu vyprávět nadsazené historky bezmocná. Lidé mají raději zábavné vypointované příběhy než suchá fakta, a Věra takto celý svůj život bavila publikum, protože měla mimořádnou schopnost vyprávět příhody ze svého života v řádu divadelního dramatu. U pravdomluvné Věry to byla zvláštní záliba. A protože byla jako beran, šla za svou pravdou hlava nehlava. To její beranovství ale bylo také důvodem, proč se nikdy nenechala koupit, pokořit, a proč nikdy neuhnula před světskou mocí.